Metaparadigmatická koncepce

Již ve starém Řecku byl člověk definován jako soubor 3 složek: tělo (physis), duše (psyche nebo thymos) a duch (noos). Každý člověk má také své specifické prostředí, svoji osobní historii – biografii. Všechny tyto komponenty jsou ve stálé interakci. Osobu hodnotí autor ze čtyř hledisek – thymopsychické (emoční), noopsychické (kognitivní), biografické (individuální, regionální, historicko-společenské) a ošetřovatelské.

Prostředí ovlivňuje každého jedince zdravého i nemocného v každém vývojovém období. Prostředí má svou hodnotu také terapeutickou – melietherapie znamená institucionální prostředí co nejvíce přizpůsobit původnímu prostředí klienta.

Psychobiografická normalita klienta je biograficky definovaná individualita klienta ve vztahu k prostředí.

Böhm se odvolává ve své definici zdraví na definici Persona, který popisuje zdraví jako stav optimální schopnosti výkonu rolí a úkolů důležitých pro socializaci člověka. Vychází z domněnky, že zdraví je primárně podmíněno geneticky, sekundárně ovlivněno osobou samotnou, životní stylem a následně prostředím. Zdraví, ve smyslu duševního zdraví, je vše, co je společností uznáno jako norma. Normalita a zdraví jsou výslednými produkty socializační konstrukce.

Nemoc (být nemocným) znamená neschopnost výkonu aktivit odpovídajících danému věku. „Být nemocným“ odlišuje Böhm od termínu „nemoc“. Tvrdí, že vždy máme co do činění v první řadě s člověkem samotným, který žije se symptomy nemoci ve vztahu k okolí.

Nemoc, např. demence, je zde interpretována jako životní fáze osoby postižené demencí (speciální forma stáří).

Cílem poskytované péče je obnovení oživení duše starého člověka, kterou Böhm vnímá jako retrográdně vracející se po vývojových fázích popsaných ve vývojové psychologii Eriksonem. Pokud chceme pečovat o starého člověka, musíme se přeorientovat v našem myšlení a konání na biografii klienta.

Vedle terapeutických intervencí je stejně důležité pečovat o mezilidský vztah. Ten je směrodatný pro psychický a fyzický uzdravovací proces, kde hraje centrální roli osoba poskytující péči jako nenahraditelný vztah. Ošetřovatelství se má oddělit od somatizace a socializace duševních potíží a má se stát systematickou péčí o „duši“ klienta.

Celostní přístup v ošetřovatelství musí přednostně zkvalitnit komunikaci, pro kterou nutně potřebujeme čas, který často není v praxi dostupný, který péče ztrácí v takzvané pseudo-medicínské péči a péči lékařské.

Představy Böhma jsou vysoce politické; jde mu o to, chránit zájmy starých, dezorientovaných a nemocných pacientů!